Sladká nevědomost
Mám několik dní zpoždění.
Ráno se budím, a jako vždy v období na konci cyklu naciťuji, zda mám vstávat opatrně, se zatnutými svaly pánevního dna, abych si vše bezpečně odnesla až do koupelny.
Ne. Nic.
Jdu na toaletu, a přesvědčuji se, že není třeba cokoliv zadržovat, odchytávat nebo pouštět… měsíčky prostě nikde.
Tak jo, měla jsem dost k řešení, nějaký ten stres, třebaže nikterak velký, byl. Stále kojím nejmladšího synka, a už cítím několik dní tlak v podbřišku, no, je to teprve pár dní, tak už se to chystá.
Po několik dalších rán mě však čeká obdobný scénář – sama sebe se vnitřně ptám:
Jsem těhotná?
Ano.
Ok, roztřesená prosím muže o koupi těhotenského testu.
Jsem těhotná.
Pět fází šoku
Ležím vedle svého muže, který mlčky čeká, až se mi vše začne v hlavě zhmotňovat.
To jako ne, teď ne, pane bože, PROČ jsi teď přišlo, dítě?!
Věděla jsem, cítila, poměrně dlouho, že se ochomýtá kolem, ale přece jsem jasně vyjádřila, že má počkat, ne? Tyjo další kluk..to nedám. Čtyři kluci… OMG!
Manžel oponuje, že všichni Poláci na našem nedávném výletu do Stolových hor říkali, že budeme mít další holku.
Co jako vědí Poláci?! Proč sis nedal většího majzla, chlape?!
Snažím se vybavit si „recept“ na bezpečný potrat miminka od moudré španělské porodní babičky (a nyní to s trochou studu přiznávám). Sestává z bylin, souhry pohybů a rituálu, který se opakuje tak dlouho, dokud dušička neodejde. Musí se však stihnout do určitého stáří vyvíjejícího se miminka. Absolutně nutné je také, aby byla v souladu hlava, srdce i děloha ženy.
Hledám na internetu, kde koupím všechny byliny, když mi to dojde.
To nemá smysl, moje srdce ani děloha s tím v souladu nejsou.
Ach jo… Jsem unavená.
„A co myslíš ty?“ Otáčím se na muže očekávaje nějakou spásnou odpověď.
Konečně můj muž pořádně promluví: „A co je víc? Jako je propojení s Bohem v modlitbě pro křesťany, je to pro nás zplození dítěte, život sám.“ – jo, někdy fakt mluví takhle 🙂
Přijímám tě
Další dva dny se vezou ve velmi pracovním duchu, soustředím se, zklidňuji a usazuji ve svém středu. Pomalu přichází smíření, těšení se na miminko. Občas, obzlášť o samotě, se ale potutelně stále vkrádá pocit, že něco nevítáného okupuje moje tělo a kolonizuje můj život. Jsem s tím pocitem, obvykle dojdu k nějaké formě smíření, že je vše, jak má být.
Procházím s několika ženami terapiemi, seminářem Metody dosycení, druhý den se účastním konstelací. Během toho všeho se ve vzduchu vznáší téma přijetí mužského principu, mužství jako takového – na mnohem hlubší rovině, než jsem si kdy dokázala představit (měla jsem za to, že už tolik rovin jsem objevila a uvolnila, no, možná to znáte 🙂 )
Nakonec v duchu říkám dušičce, že nevadí, pokud je kluk, že je to v pořádku a přijímám ho tak, jak je. Pláču u toho a dýchám zhluboka.
Povolil tlak v podbřišku (konečně!) a já si začala naplno užívat těhotenství. Mluvíme o tom s klukama, ukazuju jim videa, jak se vyvíjí miminko, jelikož je to ohromně zajímá. Těšíme se, mluvíme hodně také s mužem, plánujeme. Je to…uuuuf. Vše, jak má být.
…O pár dní později se ráno budím se známým pocitem. Zadržuju krev v pánvi a šourám se na toaletu.
Pouštím tě
Byla jsem mimo několik dní. Unavená, velice, velice křehká.
Avšak ten strašlivý zármutek, hluboké pocity viny, vlna, která chutnala jako nekonečná hlubina nicoty, mnou, spolu s bolestným vzlykáním, proplula během několika hodin. Vlastně ve své největší síle během několika minut! Dodnes ji znám, vybavuji si ji, je, svým způsobem, mou součástí. Ale plná jsem jí byla pouhou chvíli, v porovnání s její silou. Ta síla mě málem roztrhla na miliardu kousíčků.
A tak to je. Pokud se poddáme emocím, přijmeme je za své, naplní nás, projeví se ve své obrovské síle, a mnohdy je to – celé. Zase odplují. Neznamená to, že by byly menší, měly nižší váhu nebo že by bylo snad snadné je cítit. Jedno-duché, to však ano – není nic, než ty a to, jak je TO cítit. Jsi v souladu sama se sebou, jedno-duchá.
Rozloučila jsem se s dušičkou, poděkovala jí, s láskou přijala její příchod i odchod a její místo ve svém srdci.
Krása i léčivá síla potratu
Všechny ztráty dětí narozených i nenarozených, potraty, rozumem chtěné i nechtěné, které každá z žen mého rodu po několik generací zpět v nějaké formě prožila (včetně, třebaže nakonec přerušeného, „prodeje“ nejmladšího syna do zámožnější rodiny), jako by se uvolnily spolu s mojí, do morku kostí prožitou, bolestí – toho času ještě vědomě netušíc o rodinné historii.
Svůj příběh “ztráty” vnímám také jako příběh o přijímání hlubších vrstev svého ženství. Tahle moudrá duše mě, dost možná finálně, hluboce a úplně (hihi, to určitě) dovedla k přijetí mužského. Toho, co mi ukazují mí tři narození synové a manžel, táta, děda… Toho, co objevuji sama v sobě, a co se teď doširoka otevírá v citlivějším naslouchání svým potřebám a hranicím, stabilnějšímu ukotvení sama v sobě.
Spolu s posvátností ztráty miminka, spolu s prožitkem SMRTI a jejím přijetím, úplným prožitím bez odstřižení se (narozdíl od mých předkyň) jsem dostala možnost hluboké očisty dělohy a uvolnění energií rodové linie nesoucí štafetu pohrdání mužským, a tak rovněž nemožnost zcela a plně rozvinout ženské.
“Raději budu pohrdat a počítat se zradou, než bych ji nečekaně s vyrvanou důvěrou prožila.” Tak zněla pravda v mém nevědomí.
Když nepřijmu život, smrt na mě nemůže
Tedy, s nepřijetím života a smrti jde často ruku v ruce také nepřijetí mužsko-ženského principu, což nutně vede ke „slepým“ uličkách v našich životech. Nejednáme v souladu se sebou sama. Protože obě kvality jsou naší součástí. Odmítáním, nenávistí či pohrdáním k jedné, nejen, že nemůžeme plně rozvinout druhou (protože spojené nádoby), ale odmítáme tím také součást sebe sama.
To je z mého pohledu jeden z důvodů a hlavních příčin úzkostí a depresí – proto jsou velmi často spojeny s neuvolněnými, nedořešenými úmrtími a peri/natálními ztrátami. A to nejen v našem životě – ale v životech zejména žen naší rodové linie.
Často se pojí s podvědomým odmítnutím mateřství, ženství – jelikož to nefunguje bez zdravé dávky důvěry v život, v moudrost smrti, plynutí, pokory. A tak v sobě posilujeme mužské kvality, které mnohdy zároveň nepřijímáme, protože to ony jsou viníky a hodni leda tak nedůvěry. To nás zase zacyklí a vrátí hezky zpět k nepřijetí sebe sama a života jako takového. K agresi zaměřené do svého nitra – sebemrskačství, vině, bezmoci až sebepoškozování nejrůznějšími cestami. Je to mnohdy podvědomé tíhnutí ke smrti (a její přijetí) a zároveň strach z ní – a vyrobíme si úzkost a paniku jako mávnutím kouzelného proutku.
Projevy neuvolněných emocí spojených se ztrátou, nepřijetím smrti a života, jsou tedy již zmíněné úzkosti a deprese, potíže s otěhotněním nebo donošením miminka, nebo naopak, spíše výjimečněji, opravdu velká plodnost, která učí přijetí života v celé jeho nesmírnosti. Nebo vesmírnosti ? 🙂
Pokud se vás týkají výše zmíněné projevy, ať už jsou to zmíněné úzkosti, deprese, nebo vnímáte, že ve vašem rodě či přímo životě se udála ztráta, potrat, moc vás chci podpořit v tom, podívat se na to blíž, do samotných hlubin svého podvědomí a rodové linie. Můžete využít individuální terapie, propojit se sama se sebou skrze tělo nebo využít konstelačních vizualizací vytvořených na míru obdobným příběhům.
